Vrchlický Jaroslav

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída. Narodil se 17.2.1853 v Lounech, v rodině kupce. Jeho zájmy v mládí nejvíce ovlivnil jeho strýc, farář v Ovčárech u Kolína. Zde chlapec trávil svá dětská léta. Studoval na gymnáziu v Klatovech a po maturitě roku 1872 začal studovat teologii. Již v prvním semestru přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval filozofii, historii a románské jazyky. Po třech letech studia odjel do severní Itálie jako vychovatel. Ještě před jeho odjezdem vyšla jeho prvotina, lyrická sbírka Z hlubin (1875). Roční působení v Itálii znamenalo pro Jaroslava Vrchlického prudký umělecký a myšlenkový růst, kdy si začal uvědomovat své postavení a poslání českého básníka. Dokládají to velmi zajímavé Dopisy J. Vrchlického se S. Podlipskou (1917). Po návratu do vlasti Jaroslav Vrchlický působil krátce jako učitel. Roku 1879 se oženil s dcerou spisovatelky S. Podlipské (sestra Karolíny Světlé) Ludmilou. Při založení České akademie věd a umění roku 1890 se stal tajemníkem jejího uměleckého odboru. V roce 1893 byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě. V roce 1901 byl jmenován členem Panské sněmovny. Na počátku 90. let Jaroslav Vrchlický prožíval hlubokou citovou a tvůrčí krizi, která byla způsobena rozvratem manželství a z rostoucích konfliktů. V roce 1908 Vrchlického postihla uprostřed tvůrčí práce mozková mrtvice, která mu znemožnila jakoukoliv intelektuální činnost. Poslední léta života strávil Jaroslav Vrchlický v Domažlicích, kde také 9.9.1912 zemřel.

Za 35 let literární práce vydal Vrchlický 270 svazků knih, převážně se jedná o básnická díla. Díky těmto dílům si vydobyl vůdčí postavení v tvz. lumírovské školy a v české poezii 19. století vůbec. Vytvářel v ní typ pozdně romantického básníka národa a zároveň i jeho soudce, který stojí v čele veškerého dobového myšlení a který v zájmu tohoto poslání přijímá i nadosobní úkoly. Chtěl vytvořit poezii, která by se vyrovnala poezii evropské a přivedla tak českou literaturu na nový, vyšší stupeň. Četné poetismy a novotvary dávají Vrchlického dílu rysy knižní strojenosti.

Velmi podstatnou součást jeho díla tvoří epika. Ve Zlomkách epopeje se Vrchlický snažil o obraz myšlenkového vývoje lidstva. Zlomky epopeje se skládají ze tří typů sbírek:
- z knih reflexivní poezie - Duch a svět (1878) - vstupní sbírka cyklu , kterou Vrchlický upoutal pozornost kritiky a širší čtenářské veřejnosti. Sbírka je složena ze čtyř oddílů: Ohlasy pravěku (zachycují stvoření světa i zrození mýtu o něm), Helénské motivy (směřují k oslavě krásy a k zamyšlení nad postavením básníka ve světě), Osm legend středověkých (zachycuje vztah lidského poznání a křesťanské legendy a zároveň vyzdvihuje lidské hodnoty- lásku a soucit s utrpením), Problémy (vyjadřuje víru v pokrok lidského poznání, básník kriticky vidí přítomnost), Sfinx (1883), Dědictví Tantalovo (1888), Brevíř moderního člověka (1892), Skvrny na slunci (1897
- z drobné epiky ? Staré zvěsti (1883), Perspektivy (1884), Zlomky epopeje (1886), Fresky a gobelíny (1891), Nové zlomky epopeje (1894), Bozi a lidé (1899(, Votivní desky (1902), Epizody (1904)
- z velkých epických skladeb ? Hilarion (1882, příběh egyptského askety zahleděného do sebe a opovrhujícího lidstvem a pozemským světem), Twardowski (1885, básník se inspiroval polskou variantou Fausta), Bar Kochba (1897, příběh židovského revolučního vůdce, který ztroskotává pro nepochopení okolního světa. Báseň je proložena skepsí, jíž také podléhal básník na sklonku 90. let) Píseň o Vinetě (1906). Součástí epopeje jsou i díla opírající se o české látky: Mýty (1879, obsahuje skladby Šárka, Legenda o svatém Prokopu, Kříž Božetěchův) a Selské balady (1885). Selské Balady lehce překračují rámec epopeje a blíží se k Vrchlického časové a politické lyrice. Spolu se sbírkou Hlasy v poušti (1890) reagují na českou politickou situaci ke konci století a patří k básníkovým nejvýznamnějším projevům v tomto žánru.

Nejvíce vlastní byla Vrchlickému lyrika, přestože epika zapůsobila velmi silně na své součastníky. V raném období převahuje lyrika intimní a milostná, kde Vrchlický vyjádřil touhu po plném citovém a smyslovém vyžití jedince a zároveň prahnutí po ideálu. Do tohoto žánru patří sbírky: Eklogy a písně (1880), Dojmy a rozmary (1880), Poutí k Eldorádu (1882), Hudba v duši (1886), Čarovná zahrada (1888), Dni a noci (1889). Ve sbírkách Hořká jádra (1889), E morta (1889) začínají pronikat do jeho lyriky trpké a bolestné tóny. Poezie z období rozpadu básníkova manželství se odrazila ve sbírkách Okna v bouři (1894, sbírka je intimní zpovědí básníka z milostného zklamání), Písně poutníka (1895).
Dále je Jaroslav Vrchlický autor lyrických sbírek: Zlatý prach (1887), Moje sonáta (1893), Sonety samotáře (tři knihy,1885, 1891, 1896).
Lyrické dílo básník zakončil jásavým hymnem Strom života (1909) a Mečem Damoklovým(posmrtně 1913).

Jaroslav Vrchlický je znám i jako překladatel románské literatury ? Hugo, Baudeliare, Dante Alighiery, Petrarca atd. Dále překládal zásadní díla Shakespeara, Goetha, Schillera, Whitmana? Překlady provázel literárními studiemi a eseji: Básnícké profily francouzské (1887), Studie a podobizny (1892).
Vrchlického próza stojí pouze na okrají jeho tvorby. Skládá se pouze z několika povídek a románu Loutky (1908).
Mnohem důležitější v jeho tvorbě jsou dramata, jenž začal psát v době otevření Národního divadla. Psal tragédie, činohry, veselohry a to veršem i prózou. Čerpal z antiky, z renesance, z nejstarších českých dějin a ze současnosti. Je autorem komedií V sudu Diogenově (1883), Soud lásky (1886), Noc na Karlštejně (1884). Méně úspěšná byla trilogie Drahomíra (1882), Bratři (1889), Knížata (1903) nebo i Smrt Odyssea (1883). Opakem však byla dramatická trilogie Hippodamie (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), jež se stala podkladem pro scénický melodram Zdeňka Fibicha.